ÚVOD
Antonín Dvořák se narodil v malé české vesnici Nelahozeves do skromných poměrů, které ho předurčovaly spíše k tomu, aby se stal hospodským či řezníkem než umělcem. Avšak chlapcův talent záhy jasně naznačil, že hudba může jeho život změnit. A tak se také stalo. Dvořák dobyl doslova celý svět a dodnes patří k nejznámějším českým jménům.
Zažité představy o tom, že malému Dvořákovi otec bránil v jeho snu živit se hudbu, dnes již neplatí. Dvořák vyšel z laskavého rodinného zázemí, které bylo po celý jeho život stejně důležité jako jeho potřeba psát hudbu. A právě s tímto nutkáním, spontaneitou a muzikálností je spojen další mýtus, který vykládal Dvořáka jako božího prosťáčka, jenž si nebyl vědom svého talentu a psal „co z něj prýštilo“. Dvořákův geniální smysl pro melodii byl v hodnocení mnohých kritiků obrácen proti němu a v jeho díle nebyl spatřován dostatek propracovanosti. Na základě četných muzikologických analýz a nových edičních zpracování však můžeme dokázat, že právě pravý opak je pravdou. Zažitá představa o nevědomém géniovi, který tvoří intuitivně bez skutečné intelektuální reflexe, totiž vůbec neodpovídá dokumentům dokládajícím Dvořákův kompoziční proces. Skici, náčrty, partitury, soupisy korektur, korespondence s nakladateli, přípravy prvotisků i existence několika verzí jednoho díla vyvrací dojem bezprostřednosti, kterým samotné skladby působí, zatímco jejich vznik je naopak velmi často výsledkem hledání a vysoce kritického uvažování (některá svá díla Dvořák zničil).
Dnes, oproštěni od letitých mylných výkladů, můžeme konstatovat, že Dvořákovy strhující melodie jsou vyvážené rafinovanými harmoniemi, pestrou rytmičností, formální vytříbeností a mimořádnou instrumentací. Toto spojení přirozeného talentu se svrchovaným kompozičním mistrovstvím činí z Dvořáka jednoho z největších skladatelů druhé poloviny 19. století se schopností oslovit publikum celého světa. Jeho skladatelský odkaz patří právem do světového kulturního dědictví.
Pestré skladatelovo dílo zasahující do všech žánrů si zasluhuje tu největší péči badatelskou a editorskou. Nakladatelství Bärenreiter se svou pobočkou v Praze učinilo z Dvořáka jeden z hlavních bodů svého nakladatelského programu. Nové urtextové edice jednotlivých děl přináší nová odhalení a především perfektní servis pro umělce. Téměř dokončené komplety urtextových edic písňové, koncertní či symfonické tvorby utváří nový, skutečný obraz Antonína Dvořáka.
PhDr. Eva Velická, Ph.D.
šéfredaktorka hudebního nakladatelství Bärenreiter Praha s.r.o.
ORCHESTR
Svými devíti symfoniemi se Dvořák zařadil do první linie velkých symfoniků klasicko-romantické hudby 19. století. Z nich tři poslední tvoří vrchol skladatelovy orchestrální tvorby a staly se kmenovou součástí světového symfonického repertoáru.
Mezi napsáním první a poslední symfonie uplynulo skoro třicet let (1865–1893). V kontextu vývoje Dvořákova symfonického slohu se za první suverénní zvládnutí formy čtyřvětého celku považuje Symfonie č. 6 D dur op. 60 z roku 1880, která byla také jeho první symfonií vydanou tiskem (Simrock). Až pět let poté vznikla Symfonie č. 7 d moll op. 70, jejíž temný a dramatický výraz je dáván do souvislosti se skladatelovou osobní krizí poloviny osmdesátých let. Svou pochmurnou náladou a celkově závažnou koncepcí je v příkrém kontrastu k předchozí bezkonfliktní Symfonii č. 6, ale i nadcházející, již opět živelně radostné Symfonii č. 8 G dur op. 88 z roku 1889.
Šok pro celý hudební svět přinesla premiéra Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“ v newyorské Carnegie Hall 16. prosince 1893, která pro Dvořáka znamenala největší triumf jeho umělecké dráhy. Devátá symfonie vznikla v prvém roce skladatelova pobytu ve Spojených státech. Silné dojmy z nového prostředí, finanční nezávislost, pocit „velvyslance“ české hudby a ambice dokázat, že nezklame očekávání – to vše zastihlo Dvořáka na vrcholu jeho tvůrčích sil a přispělo ke vzniku díla mimořádných kvalit a svrchované kompoziční suverenity. Ve světovém kontextu je „Novosvětská“ skladatelovou nejpopulárnější skladbou.
Poslední tři symfonie vyšly v nových urtextových vydáních Jonathana Del Mara, která jsou odborníky považována za průlomové ediční počiny.
Symfonie č. 7 d moll op. 70
BA 10417 partitura
BA 10417-40 kritická zpráva
TP 617 studijní partitura
provozovací materiál k prodeji
Symfonie č. 8 G dur op. 88
BA 10418 partitura
BA 10418-40 kritická zpráva
TP 618 studijní partitura
provozovací materiál k prodeji
Symfonie č. 9 e moll op. 95 “Z Nového světa”
BA 10419 partitura
BA 10419-40 kritická zpráva
TP 619 studijní partitura
provozovací materiál k prodeji
Dvořákovo rozsáhlé orchestrální dílo zahrnuje všechny dobové formy a druhy. Kromě symfonií a koncertantních děl jsou to čtyři symfonické básně, koncertní předehry, suity, serenády, tance – v čele s bestsellerovými Slovanskými tanci. Trilogie Slovanských rapsodií op. 45 vznikla na počátku tříletí 1878–1880, pro které se vžilo označení „slovanské období“ a které patřilo k nejplodnějším létům Dvořákovy tvorby. Ačkoli byly rapsodie vydány pod společným opusovým číslem (Simrock, 1879), jedná se o tři samostatné skladby. Nové kritické vydání připravil editor Robert Simon.
Do samého začátku „slovanského období“ spadá také oblíbená Serenáda d moll op. 44 pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas (1878), inspirovaná Mozartovou Serenádou B dur KV 361. Dvořák byl již v té době velmi žádaným skladatelem i za hranicemi své vlasti a Simrock serenádu okamžitě vydal tiskem. Toto štěstí ovšem neměla skladatelova o tři roky starší Serenáda E dur op. 22 pro smyčcový orchestr z roku 1875. Přestože měla její premiéra okamžitý úspěch, v Čechách nakladatele nenašla. Vyšla až roku 1879 u Bote & Bocka, téměř současně se Simrockovým vydáním Serenády d moll. Radostná nálada obou serenád, v nichž se opět uplatnil Dvořákův geniální smysl pro malé formy, odráží skladatelovo šťastné životní období, psal je se zjevnou lehkostí, práce mu v obou případech trvala pouhých čtrnáct dnů.
Obě serenády vyšly v nových urtextových edicích Robina Taita, v nichž jsou vůbec poprvé zohledněny všechny dostupné prameny. Populární Serenáda E dur je publikována premiérově ve Dvořákově původním konceptu s vložením Vi-de pasáží.
Půvabným doplňkem Serenády E dur je Nokturno H dur op. 40 pro smyčcový orchestr, vydané poprvé v roce 1883 u Bote & Bocka. Na základě nově nalezeného pramene připravuje editor Jonáš Hájek pro rok 2022 autentické znění Nokturna, které překonává jisté zmatky způsobené množstvím verzí této skladby.
Mezi Dvořákovy orchestrální juvenilie ze šedesátých let patří Sedm skladeb pro malý orchestr B 15. Pod tímto názvem vyšly v souborném vydání, protože jejich původní účel není znám. Nejpravděpodobnější se jeví, že je Dvořák napsal dle divadelních zvyklostí jako „meziaktní hudbu“ pro vyplnění přestávek při činoherních představeních v Prozatímním divadle, kde tehdy působil jako violista. Nakladatelství Bärenreiter Praha nyní pořídilo nový provozovací materiál k pronájmu.
Slovanská rapsodie D dur op. 45/1
BA 10401 partitura
TP 541 studijní partitura
provozovací materiál k prodeji
Slovanská rapsodie g moll op. 45/2
BA 10402 partitura
TP 542 studijní partitura
provozovací materiál k prodeji
Slovanská rapsodie As dur op. 45/3
BA 10403 partitura
TP 543 studijní partitura
provozovací materiál k prodeji
Serenáda E dur op. 22 pro smyčcový orchestr
BA 10423 partitura
orchestrální party (zvětšený formát) k prodeji
Serenáda d moll op. 44 pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas
BA 10424 partitura
BA 10424-22 hlasy
v úpravě pro komorní orchestr (František Hertl) k pronájmu
Nokturno H dur op. 40 pro smyčcový orchestr
BA 11564 hlasy a partitura
jednotlivé hlasy k prodeji též samostatně
Sedm skladeb pro malý orchestr B 15
(tzv. meziaktní skladby)
nový provozovací materiál k pronájmu
KONCERTY
Přestože Dvořák k formě koncertu nijak zvlášť netíhl, zanechal po sobě tři mistrovská díla tohoto žánru.
Chronologicky první z nich – Klavírní koncert g moll op. 33 (1876, revize 1883) stojí ve stínu jeho dalších dvou nástrojových koncertů pro housle a violoncello. Sólový klavírní part byl dlouho považován za málo virtuózní a efektní, a přitom neadekvátně technicky mimořádně náročný. Český klavírista a pedagog Vilém Kurz (1872–1945) jej proto v roce 1919 upravil tak, aby více odpovídal konvenční představě o klavírní sazbě a byl „pohodlněji“ hratelný. Kurzova verze se v koncertních programech brzy uchytila, byla dokonce zahrnuta jako alternativní znění do souborného vydání a na dlouhá desetiletí zatlačila do pozadí původní podobu koncertu. Prvním klavíristou, který zahájil obnovení zájmu o Dvořákův originál, byl Svjatoslav Richter. K obhajobě původní verze koncertu se přidávaly další světové klavírní osobnosti, mezi nimi na prvém místě András Schiff.
Nová urtextová edice Robberta van Steijna, která vychází z autografu a prvního tištěného vydání u vratislavského nakladatelství Hainauer (1883), se bez výhrad vrací k autentickému znění.
Důvěrný vztah k dílu má také přední český pianista Ivo Kahánek: „Dvořákův vynikající klavírní koncert hraji často a také jsem ho nedávno natočil s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky. Jsem přesvědčen, že dosavadní „vylepšování“ klavírního partu za účelem efektnější nástrojové virtuozity, která nebyla Dvořákovi vlastní, je zbytečné. Hrát jakékoliv dílo v autentické podobě považuji zvláště v dnešní době za samozřejmost. Jsem proto rád, že Dvořákův koncert vyšel konečně v důvěryhodné kritické edici a že jsem měl možnost přispět do tohoto vydání několika osobními poznámkami k interpretaci sólového partu.“
Koncert g moll pro klavír a orchestr op. 33
BA 10420 partitura
BA 10420-90 klavírní výtah (Karel Šolc)
provozovací materiál k pronájmu
Stejně jako většina klíčových sólových koncertů 19. století také Dvořákovy koncerty pro housle a violoncello vznikly v těsné spolupráci skladatele a interpreta. Na finální podobně houslového koncertu se podílel Joseph Joachim a na definitivní verzi koncertu pro violoncello Hanuš Wihan. Ač jsou koncerty těmto umělcům věnovány, světovou premiéru z různých důvodů nakonec nehráli.
Houslový koncert a moll op. 53 je považován za jedno z vrcholných děl Dvořákova tzv. slovanského období. Vznikl v sousedství první řady Slovanských tanců, České suity, Slovanských rapsodií nebo Symfonie č. 6 D dur. Geneze vzniku tohoto koncertu byla na Dvořákovy poměry dost zdlouhavá a složitá, psal jej s přestávkami skoro čtyři roky (1879–1882) kvůli Joachimovi, který výrazně do procesu tvorby zasahoval. Koncert pak vyšel v roce 1883 u Fritze Simrocka v Berlíně.
Nové urtextové vydání připravil editor Iacopo Cividini, který mimo jiné zrekonstruoval některé původní varianty, které zmizely už v prvním tisku, ale i v následujících moderních vydáních. Součástí edice je původní klavírní výtah, jehož autorem je patrně sám Antonín Dvořák.
Koncert a moll pro housle a orchestr op. 53
BA 10422 partitura
BA 10422-90 klavírní výtah (s vloženým sólovým partem opatřeným Joachimovými prstoklady)
TP 422 studijní partitura
provozovací materiál k prodeji i k pronájmu
Violoncellový koncert h moll op. 104 je bezkonkurenčně nejslavnějším violoncellovým koncertem všech dob. Přitom vznikl vlastně neplánovaně, bez konkrétní objednávky, v posledním školním roce 1894/95 Dvořákova pedagogického působení v New Yorku. Skladatelovo rozhodnutí napsat violoncellový koncert bylo překvapivé, sám se k tomu vyjádřil v dopise příteli Aloisi Göblovi: „Právě jsem dodělal první větu koncertu pro violoncello!! Nedivte se tomu, já sám se divil a divím dost, že jsem se k takové práci odhodlal.“ Navíc se traduje, že Dvořák violoncello neuznával jako sólový nástroj, podle dochovaného výroku prý „nahoře huhňá a dole brumlá“, a svůj mladistvý Koncert pro violoncello A dur s doprovodem klavíru z roku 1865 považoval za bezcenný.
Koncert je vnímán jako jedno z Dvořákových nejniternějších děl. Vyznačuje se hlubokou kontemplací, ale zároveň i monumentálním výrazem a velkorysými proporcemi. Pro svou myšlenkovou závažnost i formální koncept, kdy je orchestr rovnocenným partnerem sólovému nástroji, se někdy hovoří o koncertu jako o autorově „desáté“ symfonii.
Dvořák dopsal koncert začátkem února 1895 ještě v New Yorku, ale práce na finální podobě díla se protáhla skoro až do konce roku. Nejprve Dvořák sám po návratu do Čech zcela přepracoval závěr díla a k tomu se přidaly vleklé diskuze a spory s violoncellistou Hanušem Wihanem. Některé dosud neznámé aspekty skladatelovy spolupráce s Wihanem odhaluje naše nové vydání koncertu v přelomové kritické edici Jonathana Del Mara, která poprvé od prvního Simrockova vydání v roce 1896 předkládá Dvořákovu definitivní verzi sólového partu.
Koncert h moll pro violoncello a orchestr op. 104
BA 9045 partitura
BA 9045-40 kritická zpráva editora
BA 9045-90 klavírní výtah (Antonín Dvořák)
TP 620 studijní partitura
provozovací materiál k prodeji
KANTÁTY, ORATORIA, MŠE
Kantáty, oratoria a mše komponoval Dvořák po celý život. Jsou mezi nimi velmi rozsáhlá koncertní díla, ale i příležitostné skladby určené pro běžnou liturgii. Jako hluboce věřící člověk považoval Dvořák svou tvorbu za dar Prozřetelnosti a většinu rukopisů končil poděkováním Bohu bez ohledu na to, zda se jednalo o světskou nebo duchovní hudbu.
Prvním výrazným dokladem skladatelovy zbožnosti je duchovní kantáta Stabat mater op. 58 (1876–1877), Dvořákovo mimořádně sugestivní zhudebnění textu o utrpení matky, jejíž syn umírá na kříži. Ušlechtilý hudební projev kantáty o deseti částech představuje velkolepý výrazový oblouk od počátečního obrazu smrti a utrpení přes pocity úzkosti a bolestné meditace až k závěrečné a pro Dvořáka charakteristické katarzi, přitakávající životu. Kantáta se stala ve světovém kontextu nejproslulejším zhudebněním středověké sekvence Stabat mater.
V roce 2004 zpřístupnilo nakladatelství Bärenreiter Praha v urtextu původní klavírní verzi díla z roku 1876, která byla do té doby prezentována jako skica k dílu. Nové vyhodnocení autografu této klavírní podoby Stabat mater editory Janem Kachlíkem a Miroslavem Srnkou ukázalo, že se jedná o kompletní klavírní verzi v relativně vysokém stupni vypracovanosti notového zápisu a se všemi sólovými a sborovými hlasy. Tuto původní klavírní podobu Stabat mater lze považovat za plnohodnotný autorský klavírní výtah k existujícímu kritickému vydání konečné orchestrální verze díla.
Klíčovou událostí pro další osudy tohoto Dvořákova díla a vůbec pro skladatele samotného bylo první uvedení Stabat mater v Anglii. Londýnská premiéra v roce 1883 měla mimořádný úspěch a touto kantátou si Dvořák v Anglii definitivně získal publikum, kritiky, interprety, pořadatele i londýnského nakladatele Alfreda Henryho Littletona (Novello). Ostrovní zemi navštívil celkem devětkrát, dostával pozvání nejen k dirigování vlastních děl, ale také objednávky nových skladeb. Patřily mezi ně i další tři velká kantátová díla.
Pro festival v Birminghamu roku 1885 zkomponoval celovečerní světskou kantátu Svatební košile op. 69 na text balady Karla Jaromíra Erbena a o rok později bylo na festivalu v Leedsu premiérováno obří oratorium Svatá Ludmila op. 71 k poctě jedné z nejvýznamnějších českých světic. Jedná se o jedno ze skladatelových nejrozsáhlejších děl jak co do velikosti provozovacího aparátu, tak svou délkou (ve verzi bez škrtů trvá asi dvě a půl hodiny). Oratorium Svatá Ludmila v sobě sjednocuje křesťanskou symboliku a vlastenectví, dvě roviny, které měly pro Dvořákův duchovní svět zásadní význam.
Poslední ze čtyř velkých kantátových děl je Requiem op. 89 (1890). Proslulý dirigent Hans Richter, který se velkou měrou zasloužil o propagaci Dvořákova díla na mezinárodní scéně, o Requiem prohlásil, že „jsou v něm místa, kde vykřikneš v bolu i radosti.“ Na festivalu v Birminghamu zaznělo Requiem ve světové premiéře pod skladatelovou taktovkou v roce 1891, kdy také vyšlo tiskem v Littletonově nakladatelství Novello. Úspěch byl na rozdíl od předchozích dvou kantátových děl opět pronikavý a trvalý.
Requiem vyžaduje velký pěvecký sbor a velký symfonický orchestr. Současná koncertní praxe však ukazuje, že často sbory nemívají dostatečný počet zpěváků a dochází při provedení ke zvukové nerovnováze s plně obsazeným orchestrem. Z těchto praktických důvodů proto u nás vyšla také úprava Joachima Linckelmanna, která nabízí komornější podobu orchestrální složky díla.
Všechna čtyři velká kantátová díla, ale také rozsahem menší duchovní skladby s doprovodem orchestru (Hymnus, Žalm 149, Mše D dur, Te Deum) nabízí naše nakladatelství k pronájmu v dosud nepřekonaných edicích Souborného vydání díla Antonína Dvořáka, včetně klavírních výtahů (většinou prodejních).
Mše D dur op. 86, zvaná „lužanská“, patří k Dvořákovým nejoblíbenějším a nejhranějším duchovním skladbám. Vznikla příležitostně v roce 1887 na přání skladatelova přítele, mecenáše Josefa Hlávky pro zasvěcení zámecké kaple v Lužanech. Pro tento účel Dvořák mši zkomponoval pro smíšený sbor a varhany se střídmým užitím sól. Až na naléhání nakladatele Littletona vytvořil o pět let později také její orchestrální podobu.
Nově objevený pramen však ukázal, že Dvořák ještě před instrumentací vlastnoručně přidal do opisu partitury s varhanami hlas nižších smyčců. Varhanní verze mše s přidaným autentickým hlasem violoncell a kontrabasů (ad lib.) v nové urtextové edici Haiga Utidjiana tak představuje nejvěrohodnější podobu díla před jeho instrumentací pro orchestr.
Mše D dur op. 86 varhanní verze
BA 10434 partitura s volitelným hlasem violoncell a kontrabasů
BA 10434-82 violoncello and double bass part
BA 10434-90 varhanní výtah
Hymnus op. 30
provozovací materiál k pronájmu
Stabat mater op. 58
H 1882 klavírní výtah (Karel Šolc)
urtextová edice původní klavírní verze díla:
H 7920 klavírní výtah (Antonín Dvořák)
provozovací materiál k pronájmu
provozovací materiál - verze 1876 k pronájmu
Svatební košile op. 69
BA 9544-90 klavírní výtah (Karel Šolc)
provozovací materiál k pronájmu
Svatá Ludmila op. 71
provozovací materiál k pronájmu
Žalm 149 op. 79
H 4508 klavírní výtah (Karel Šolc)
provozovací materiál k pronájmu
Requiem op. 89
H 2924 klavírní výtah (Karel Šolc)
provozovací materiál k pronájmu
úprava pro komorní orchestr, arr. Joachim Linckelmann:
BA 9582 partitura
provozovací materiál k prodeji
Te Deum op. 103
H 4523 klavírní výtah (Karel Šolc)
provozovací materiál k pronájmu
KOMORNÍ HUDBA
Komorní dílo tvoří významnou část Dvořákova skladatelského odkazu, je dokonce početně nejrozsáhlejší. Jeho první opusovanou skladbou je Smyčcový kvintet č. 1 a moll a skladatelovu bohatou komorní tvorbu završuje v roce 1895 poslední, mistrovský Smyčcový kvartet č. 14 As dur op. 105. Své skladby pro komorní obsazení měl Dvořák rád, psal je s chutí, i ty příležitostné, vzniklé k domácímu muzicírování pro své přátele. K jedné své „drobnosti“ napsal v dopise nakladateli Simrockovi: „Píšu nyní malé Bagatelly, pomyslete jen, pro dvoje housle a violu. Ta práce mě těší právě tak, jako bych psal velkou symfonii – co tomu říkáte? Jsou ovšem myšleny spíše pro amatéry, avšak nepsali Beethoven a Schumann také kdysi zcela malými prostředky a jak?“
Když Dvořák začal na konci roku 1878 psát svůj v pořadí desátý smyčcový kvartet, nebyl do té doby proveden ani vydán žádný z jeho devíti předchozích. V případě Smyčcového kvartetu č. 10 Es dur op. 51 nastal radikální obrat. Nakladatel Simrock povzbuzen obrovským úspěchem Moravských dvojzpěvů, Slovanských tanců, Slovanských rapsodií nebo Smyčcového sextetu op. 48 Dvořákův nový Kvartet Es dur, přezdívaný „Slovanský“, poslal okamžitě do tisku. Toto první vydání se stalo spolu s autografem a dalšími dostupnými prameny základem pro novou urtextovou edici Hartmuta Schicka.
Po mnoha desetiletích se moderní kritické edice dočkal také Smyčcový kvartet č. 12 F dur op. 96, zvaný „Americký“, jehož nové urtextové vydání připravil editor Michael Kube. Kvartet F dur je první ze dvou skladeb zkomponovaných v jednom z nejšťastnějších období skladatelova života na letním prázdninovém pobytu roku 1893 ve Spillville v Iowě, druhým kusem je Smyčcový kvintet Es dur op. 97 se dvěma violami. Z obou děl vyzařuje mimořádně radostná nálada a Smyčcový kvartet F dur patří pro svou ohromující melodickou fantazii a odzbrojující muzikantskou bezprostřednost k nejhranějším komorním dílům světové hudby.
I když Dvořák zkomponoval pouze jediný klavírní koncert, tvoří skladby pro tento nástroj nezanedbatelnou část jeho celoživotního díla. Početná je jeho tvorba pro sólový klavír, z níž se těší interpretační i posluchačské oblibě zejména cykly Poetické nálady, Silhouetty, nebo čtyřruční Slovanské tance či Ze Šumavy. Světovým hitem se stala Humoreska Ges dur op. 101 č. 7, jejíž nové urtextové vydání připravily editorky Petra Kvasničková a Markéta Štědronská. Také neokázalá pětivětá klavírní Suita A dur op. 98 z Dvořákova amerického období se u nás dočkala nového urtextového vydání (editor Iacopo Cividini).
Také komorní skladby s klavírem patří k populárním repertoárovým kouskům. Tato skupina zahrnuje dva klavírní kvartety, dva klavírní kvintety a čtyři klavírní tria, z nichž Dumky op. 90 lze nazvat Dvořákovým magnum opus tohoto žánru. Své vrcholné klavírní trio napsal za relativně krátkou dobu od listopadu 1890 do února 1891 v Praze. V našem novém urtextovém vydání (editor Christoph Flamm) je vůbec poprvé uveřejněn náčrt dumky č. 3 (i v hlasech) v její první, dosud neznámé verzi.
Významným edičním počinem je premiérové vydání houslové Romance f moll op. 11 ve vlastní skladatelově úpravě s doprovodem klavíru, která dosud nebyla nikdy publikována a kterou podle autografu připravil editor Jonáš Hájek. Klavírní verzi napsal Dvořák ještě předtím, než vyšla Romance poprvé tiskem (Simrock, 1879) ve své koncertantní podobě s orchestrálním doprovodem. Proti běžně rozšířeným klavírním výtahům poskytuje naše nové vydání autentičtější verzi díla a je současně použitelné jako klavírní výtah původního orchestrálního znění Romance.
Raritou našeho dvořákovského katalogu je málo známý skladatelův kus v trvání jedné minuty. Jedná se o příležitostnou miniaturu Fanfáry B 167 pro čtyři trubky a tympány, kterou Dvořák zkomponoval k slavnostnímu zahájení Jubilejní zemské výstavy v Praze v roce 1891.
Katalog nakladatelství obsahuje kompletní Dvořákovo komorní a klavírní dílo, které postupně vychází buď ve zcela nových urtextových edicích vysokého standardu nebo v reedicích odpovídajících soudobé interpretační praxi a s novými předmluvami mladší generace předních dvořákologů.
NOVÁ URTEXTOVÁ VYDÁNÍ
Smyčcový kvartet č. 10 Es dur op. 51 „slovanský kvartet“
BA 11523 hlasy
TP 523 studijní partitura
Smyčcový kvartet č. 11 C dur op. 61 (vyjde v prosinci 2024)
BA 11566 hlasy
TP 566 studijní partitura
Smyčcový kvartet č. 12 F dur op. 96 „americký kvartet“
BA 11538 hlasy
TP 538 studijní partitura
Dumky op. 90
pro klavír, housle a violoncello
BA 9567 partitura a hlasy
Klavírní kvartet D dur op. 23
BA 9574 partitura a hlasy
NOVINKA Suita A dur op. 98
pro klavír
BA 10421
Humoreska Ges dur op. 101 č. 7
pro klavír
BA 9503
Romance f moll op. 11
Dvořákova úprava pro housle a klavír
BA 9571 partitura s hlasem
orchestrální verze k pronájmu
Fanfáry B 167
pro 4 trubky a tympány
BA 8018 partitura s hlasy
PÍSNĚ
Píseň zaujímá v Dvořákově díle zvláštní postavení, doprovázela ho celý život i kariéru. Skladatelova písňová tvorba je velmi pestrá co do povahy básnických předloh, způsobu jejich zhudebnění i překladů textů. A pro mnohé možná překvapivě i velmi obsáhlá. Když bylo v Ostravě v roce 2014 provedeno kompletní Dvořákovo písňové dílo, včetně dosud neznámých a nevydaných písní, trval tento písňový maraton 4 hodiny!
Naše nakladatelství pokračuje v novém urtextovém vydání všech skladatelových písní pro sólový hlas a klavír. Projekt obsahuje pět svazků, každý vychází ve dvou polohách – pro vyšší a nižší hlas. U všech písní (s výjimkou svazku Cypřiše) jsou zpěvní texty ve třech jazycích (v pořadí česky, anglicky, německy), ve většině případů se jedná o překlady uvedené v prvním tisku, výjimečně byl pořízen překlad nový. Zatím vyšly čtyři svazky – Cypřiše (ed. A. Frese), Písně II (ed.V. Vejvodová), Cigánské melodie (ed. V. Vejvodová) a Biblické písně (ed. E. Velická); projekt v roce 2025 završí svazek Písně I (ed. V. Vejvodová).
Cigánské melodie a Biblické písně patří k nejznámějším písňovým cyklům romantické literatury a představují vrchol Dvořákovy písňové tvorby. Cigánské melodie op. 55 na texty českého básníka Adolfa Heyduka zkomponoval Dvořák na začátku roku 1880 na přání člena vídeňské Dvorní opery, tenoristy Gustava Waltera. Proto psal písně rovnou na německé překlady, které za tímto účelem pořídil sám Heyduk. Cyklus se stal jedním z nejčastěji uváděných děl písňového repertoáru, mimořádné popularity dosáhla zejména čtvrtá píseň Když mne stará matka.
Biblické písně op. 99 na české překlady žalmů z Bible kralické vznikly v krátkém časovém úseku tří březnových týdnů roku 1894 během skladatelova pobytu v New Yorku a hned následujícího roku vyšly u Simrocka tiskem. Dvořák již dříve zhudebnil části biblických texů, nyní je však uchopil poprvé jako sólové písně s klavírním doprovodem – a pokud víme, před ním tak neučinil ani nikdo jiný. Všem písním je společné doslova zázračné vyjádření smyslu textu a dokonalá deklamace přirozeného rytmu české řeči. Náboženské texty jedinečně splývají s hudbou, která je prostá, nevyumělkovaná, odzbrojuje absolutní prostotou, stejně jako nevšední melodickou krásou.
Vůbec poprvé vyšla v urtextu původní podoba písňového cyklu Cypřiše B 11 pro tenor a klavír na slova Gustava Pflegera-Moravského z roku 1865. Cypřiše mají ve Dvořákově tvorbě výjimečné místo. Jsou nejen jeho prvním pokusem v písňovém žánru a jedním ze skladatelových nejstarších dochovaných děl vůbec, ale Dvořák měl k těmto osmnácti milostným písním hluboký vztah. Považoval je za hluboce intimní a nikdy se nepokusil o jejich veřejné provedení, ani o vydání v této původní podobě. Přesto se po celý život k jeho hudebním myšlenkám s neobyčejnou vytrvalostí znovu a znovu vracel v jiných svých dílech.
Jednotlivé písně a drobnější cykly pro hlas a klavír jsou v projektu souborného vydání písní obsaženy ve dvou svazcích. Zatímco Písně I jsou věnované Dvořákovým raným opusům, svazek Písně II zahrnuje písně ze skladatelova vyzrálého období mezi lety 1878–1901 a kromě relativně známých nabízí svazek i dvě zcela neznámé písně, které v souborném vydání nebyly publikovány.
Dvořákova vokální tvorba mimo žánr písně není příliš rozsáhlá a je soustředěna do zhruba tří let 1876–1878, kdy vznikla většina jeho sborových skladeb. Na počátku tohoto období stojí Moravské dvojzpěvy (1876) na texty moravské lidové poezie pro dva ženské hlasy s doprovodem klavíru. Toto dílo mělo pro tehdy ještě neznámého skladatele zcela přelomový význam. Právě Moravskými dvojzpěvy začala celoživotní spolupráce se Simrockovým nakladatelstvím a start Dvořákovy mezinárodní kariéry.
V roce 1880 Dvořák pět písní z Moravských dvojzpěvů upravil pro čtyři ženské hlasy a cappella a tato skladatelova úprava nyní vychází vůbec poprvé tiskem v kritickém vydání a se zpěvními texty také v angličtině a němčině. Pět moravských dvojzpěvů B 107 ocení nejen profesionálové, ale také amatérské ženské nebo dívčí pěvecké sbory.
NOVÁ URTEXTOVÁ VYDÁNÍ
Cypřiše B 11
BA 9569 pro tenor a klavír
Cigánské melodie op. 55
BA 10431 vyšší hlas
BA 10432 nižší hlas
K pronájmu též orchestrální verze v instrumentaci Antonína Dvořáka (1.– 5. píseň) a Jarmila Burghausera a Jana Hanuše (6. –10. píseň).
Písně II
BA 11517 vyšší hlas
BA 11518 nižší hlas
Biblické písně op. 99
BA 10425 vyšší hlas
BA 10426 nižší hlas
Pět moravských dvojzpěvů B 107
BA 10439 partitura
Písně I (vyjde v roce 2025)
BA 11515 vyšší hlas
BA 11516 nižší hlas
OPERA
Dvořák zkomponoval celkem deset operních děl, z nichž některá existují v několika odlišných verzích. Od své prvotiny Alfred (1870) se operní tvorbě věnoval soustavně celý život. Přestože slavil obrovské úspěchy po celém světě především jako skladatel instrumentální hudby, toužil po uznání právě na poli opery. Tento pocit ještě zesílil v závěrečném období Dvořákova života. V rozhovoru pro vídeňský časopis Die Reichswehr sdělil dva měsíce před svou předčasnou smrtí: „V posledních letech nepsal jsem nic jiného než opery. Chtěl jsem se všemi silami, pokud mi milý Bůh dá ještě zdraví, věnovati tvoření opernímu. Nikoliv snad z nějaké ješitné touhy po slávě, nýbrž z toho důvodu, že mám operu za nejvhodnější výtvor také pro národ.“
Po návratu ze Spojených států amerických na jaře roku 1895 se Dvořák zaměřil téměř výhradně na pohádkové a mytické náměty. Po symfonických básních podle stejnojmenných balad z Kytice Karla Jaromíra Erbena (Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek) následovala trojice oper Čert a Káča (1899), Rusalka (1900) a Armida (1903), poslední Dvořákovo dokončené dílo.
Rusalka, jedna z nejprovozovanějších oper české hudby, představuje absolutní vrchol Dvořákova tvůrčího mistrovství. Byla zkomponována v krátkém časovém rozmezí od dubna do listopadu roku 1900 a premiérována v Národním divadle 31. března 1901. Skladateli bylo velkou oporou a inspirací vynikající libreto Jaroslava Kvapila. Jeho lyrická pohádka o nesmiřitelnosti dvou světů, pocitu bezmoci, bezvýchodnosti a vykořenění („Ženou ni vílou nemohu být, nemohu zemřít, nemohu žít!“) Dvořáka silně zaujala. Za zdánlivě naivním příběhem o víle, která doplatila na svou lásku k člověku, se skrývá hluboké poselství o základním uspořádání živlů, energie a emocí v přírodě i mezi lidmi. A v toto přirozené uspořádání světa Dvořák hluboce věřil.
Od roku 1960 se Rusalka hraje z notového materiálu, který v rámci souborného vydání připravil Jarmil Burghauser. Přestože toto vydání má na svou dobu vysokou úroveň, dnešnímu standardu moderních edic nevyhovuje v dostatečné míře. Důsledkem nekonzistentního přístupu je často v partituře těžké rozpoznat, co je Dvořákův originál a co editorské řešení.
Naše nakladatelství se proto rozhodlo připravit operu v novém kritickém vydání. Zkušený editor Robert Simon vychází primárně z partitury, která byla připravena a použita při operní premiéře, na jejichž zkouškách byl Dvořák přítomen. (Burghauser s ní pracuje jen okrajově.) Tento pramen velmi důkladně porovnává s autografem, vyhodnocuje další prameny, včetně posthumně vydaného klavírního výtahu, který však Dvořák pro tisk autorizoval, a zohledňuje i všechny další dostupné zdroje, včetně skic i prvního tisku libreta, které pro nové vydání zrevidoval editor Jonáš Hájek.
„Nepředkládáme “novou” Rusalku,“ komentuje výsledek své téměř detektivní editorské práce Robert Simon. „Pro dirigenty, interprety a publikum to bude stále tentýž český operní skvost, jak jej milují více než 100 let. To, co naše vydání poskytuje, je směrodatná verze díla, v níž jsou jakékoli praktické a muzikologické odchylky od autografu jasně a přehledně vyznačené, vysvětlené a dobře zdokumentované.“
Rusalka op. 114
opera o třech dějstvích na libreto Jaroslava Kvapila
NOVÉ URTEXTOVÉ VYDÁNÍ
zpěvní text: česky, anglicky (Rodney Blumer) a německy (Eberhard Schmidt)
BA 10438 partitura
BA 10438-90 klavírní výtah Petr Koronthály s využitím dobového klavírního výtahu (1905)
BA 10438-91 sborová partitura
TP 438 studijní partitura (vyjde v roce 2025)
kompletní set k pronájmu
Rusalčina píseň o měsíčku
árie pro soprán a klavír z opery Rusalka op. 114
BA 10440 nové urtextové vydání, převzato z klavírního výtahu nové kritické edice opery
NOVÉ ÚPRAVY DVOŘÁKOVÝCH DĚL
Úpravy a transkripce původních skladeb pro jiná nástrojová obsazení nejsou v hudebních dějinách ničím výjimečným. Napomáhaly popularizaci děl a rozšiřovaly repertoár. A Dvořák díky své geniální melodické invenci patří do kategorie dobře „upravovatelných“ skladatelů. Jeho repertoárové evergreeny se dočkaly nejrůznějších instrumentálních a vokálních aranží, ať už je to Largo z „Novosvětské“ symfonie, Slovanské tance nebo klavírní Humoreska Ges dur či píseň Když mne stará matka z Cigánských melodií. Naše nakladatelství nedávno vydalo dvě nové úpravy, velmi přesvědčivé a citlivé ke Dvořákovu rukopisu, které se již v praxi ujaly a jsou vítaným obohacením přednesového repertoáru pro violoncellisty a violisty.
První řada Slovanských tanců op. 46 (1878) pro klavír na čtyři ruce odstartovala spolu s Moravskými dvojzpěvy téměř ze dne na den Dvořákovu oslnivou mezinárodní kariéru. Dvořák velmi rychle vypracoval orchestrální znění a Slovanské tance okamžitě zahájily vítězné tažení evropskými i americkým koncertními sály. Později zkomponoval druhou řadu Slovanských tanců (1886–1887), která dostala opusové číslo 72.
V roce 1891 upravil Dvořák pro svého přítele violoncellistu Hanuše Wihana poslední, osmý tanec první řady pro violoncello a klavír. Přední český skladatel Jiří Gemrot (1957) na tento Dvořákův podnět navázal a pro stejné obsazení dotvořil zbývajících sedm tanců. Nevycházel ovšem z Dvořákovy originální čtyřruční klavírní podoby, nýbrž z jejich orchestrální verze, aby se co nejvíce přiblížil autorově zvukově barevné představě. Jedná se o první kompletní vydání první řady Slovanských tanců v úpravě pro violoncello a klavír, přičemž Slovanský tanec g moll č. 8 zůstal v původní Dvořákově úpravě.
Slovanské tance op. 46
pro violoncello a klavír
úprava Jiří Gemrot
BA 9568 partitura s hlasem
originální verze pro čtyřruční klavír
Slovanské tance op. 46
BA 9547
Slovanské tance op. 72
BA 9548
orchestrální verze obou řad k pronájmu (partitura, provozovací materiál): op. 46 a op. 72
Když vyšly u Simrocka poprvé tiskem Romantické kusy op. 75 (1887) pro housle a klavír, časopis Dalibor předpověděl, že: „dříve či později si proklestí cestu všemi salóny.“ Svou melodičností i poetičností se tyto okouzlující kusy staly trvalou součástí repertoáru houslistů. Nyní si je mohou zahrát i violisté, protože manželé Bella a Semjon Kalinowsky vypracovali úpravu pro violu a klavír, a to na základě souborného vydání. Romantické kusy byly napsány jako příležitostné dílko pro domácí muzicírování, nejsou tudíž technicky náročné a mohou je hrát i studenti a amatéři.
Romantické kusy op. 75
pro violu a klavír
úprava Bella a Semjon Kalinowsky
BA 10437 partitura s hlasem
originál pro housle a klavír
BA 9576 partitura s hlasem
