Užití notových materiálů a jejich zajištění jsou nedílně spojeny se hrou na jakýkoli klasický hudební nástroj, a to již od prvních hudebních krůčků každého žáka hudební školy nebo i soukromé výuky. Právě v oblasti školství pak všichni aktéři vzdělávacího procesu (včetně rodičů malých muzikantů) nejčastěji řeší palčivou otázku, jak zajistit potřebné notové materiály. Jestli zakoupit, obstarat si starší použitou učebnici, anebo jednoduše okopírovat (nebo si dokonce ofocené či oskenované materiály jednoduše převzít nebo nechat poslat od učitele, jiného rodiče, apod.). Doslova každým dnem tak dochází k interakci praktických potřeb hudebního vzdělávání na straně jedné a autorských práv tvůrců hudebních děl a hudebně pedagogických publikací na straně druhé. Přesto je znalost související právní úpravy u mnoha pedagogů a samozřejmě i rodičů a žáků často nedostatečná. Všichni se tak, spíše než platnými pravidly, řídí nezřídka různými „mýty“ směřujícími k pokud možno co nejjednoduššímu a nejúspornějšímu obstarání učebních pomůcek, a to bez ohledu na zájmy a živobytí jejich autorů. Pojďme se společně podívat na několik tradičních mýtů a srovnat je s tím, jaká pravidla stanovuje autorský zákon pro dané situace doopravdy.
Mýtus č. 1.: „Notové materiály je dovoleno volně kopírovat pro osobní potřebu; je jen nutné kopírovat z originální (řádně zakoupené) předlohy.“
Uvedení na pravou míru: Bohužel tomu tak není; velká část notových materiálů používaných v hudebním školství podléhá autorskoprávní ochraně a jejich kopírování tak podle autorského zákona není dovoleno. Okolnost, zda je kopie pořízena z legálně získané předlohy, nehraje žádnou roli.
Pro zvídavé: Autorský zákon (zákon č. 121/2000 Sb.) sice v řadě případů připouští, aby byly z autorskoprávně chráněných děl volně pořizovány tzv. rozmnoženiny pro osobní potřebu, a to i bez souhlasu nositele autorských práv.
Možnost volného pořízení rozmnoženiny pro osobní potřebu se ovšem na tiskové kopírování notových materiálů nevztahuje, jak výslovně stanoví § 30a odst. 1 písm. d) autorského zákona. V praxi to tedy znamená, že pro pořízení kopie vydaného chráněného hudebního díla se uplatní obecná a nejdůležitější zásada, na níž je autorský zákon postaven, a sice, že užít chráněné dílo je možné jen se souhlasem autora nebo jiného nositele autorského práva (typicky nakladatele).
Odkud se tato zvýšená ochrana autorů hudebních děl a jejich nakladatelů vzala? Tato přísnější ochrana je dotčeným přiznána nejen v České republice, ale i ve všech členských státech EU (mj. jde i o požadavek Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES). Historicky se vyvinula z potřeby reagovat na rychlý rozvoj a zvyšující se dostupnost tiskové a kopírovací techniky, které kontrastovaly s trvající nákladností a náročností profesionálního vydávání hudebních děl. Zákonodárce se tak rozhodl předejít hrozící situaci, že by se neregulovaným kopírováním snížil již tak omezený počet zákazníků hudebních nakladatelů natolik, že by se jejich fungování a s ním i vydávání jakýchkoli nových hudebních děl staly neudržitelnými.
Mýtus č. 2: „Pokud sám chráněné noty nekopíruji nebo neskenuji a jen šířím kopie nebo počítačové soubory vytvořené někým jiným, ničeho závadného se nedopouštím.“
Uvedení na pravou míru: Ani tato představa se nezakládá na pravdě. V uvedeném případě sice neporušuji zákaz kopírování not, nicméně se dopouštím neoprávněného (a potenciálně ještě nebezpečnějšího) šíření díla bez souhlasu nositele autorských práv. To, že tak většina lidí činí nezištně, nehraje z hlediska autorského zákona žádnou roli – sice se třeba neobohacuji sám, každopádně však připravuji tvůrce díla o odměnu za jeho práci.
Pro zvídavé: Jak je to tedy vlastně s šířením notových materiálu po internetu nebo jinak v digitální podobě? Jak již bylo vysvětleno v souvislosti s mýtem č. 1, pořízení rozmnoženin pro osobní potřebu je autorským zákonem většinou dovolené (až tedy na to kopírování/tisknutí noty fyzicky – „na papíře“). V tomto smyslu připouští zákon pro osobní potřebu např. i oskenování not. Klíčový je zde rozsah oné „osobní potřeby“. Ten se podle ustálené právní praxe a judikatury vztahuje opravdu jen na soukromí dané osoby rozšířené maximálně na rámec její domácnosti nebo nejbližší rodiny.
Jestliže si tak zakoupím noty a oskenuji si je, abych je mohl užívat na svém tabletu buď sám nebo třeba můj bratr, pak je to z hlediska autorského zákona v pořádku. Pokud jde ovšem o společný tablet určený ke sdílení v ZUŠ nebo pokud daný soubor posílám třeba e-mailem nebo předávám na „flešce“, jedná se už o neoprávněné šíření chráněného díla.
Rámec užití pro osobní potřebu je pak vždy překročen v případě šíření prostřednictvím internetu (např. pomocí různých úložišť) nebo při šíření za úplatu. Ani „zaheslování“ přístupu k úložišti nebo k souboru nehraje z právního hlediska žádnou roli, pokud je dané heslo opět přístupné širšímu okruhu uživatelů přesahujícímu okruh nejbližší rodiny.
Mýtus č. 3.: „Notové materiály je dovoleno volně kopírovat vždy, když od smrti autora uplynulo 70 let.“
Uvedení na pravou míru: Není to tak jednoduché. Stejnou ochranu jako autorům děl (která se stávají po 70 letech od jejich smrti tzv. „volnými díly“) přiznává autorský zákon i tvůrčí práci dalších osob. Mimo jiné i upravovatelům děl volných nebo autorům sborníků či pedagogických děl, kteří třeba již volná díla metodicky uspořádali, pro účely výuky zjednodušili nebo opatřili dalším poznámkovým nebo výukovým aparátem. V praxi tak většina současné hudebně-pedagogické produkce zahrnuje nějaký druh chráněných děl - publikací, z jejichž prodeje odvádí nakladatelé honoráře jejich tvůrcům. Stejný okruh osob je také poškozován v případě neoprávněného kopírování či šíření těchto děl.
Pro zvídavé: Zjednodušeně řečeno, autorský zákon opravdu chrání práva autorů uměleckých děl (a tedy samozřejmě i děl hudebních a pedagogických) po dobu jejich života a po dalších 70 let po jejich smrti. Poté se umělecká díla stávají díly autorskoprávně volnými. Stejným způsobem je ovšem chráněna práce i jiných osob, které dílo volné nebo i chráněné (k tomu ovšem již potřebují souhlas autora) tvůrčím způsobem upravili nebo díla s nějakým hlubším či pedagogickým záměrem uspořádali do sborníku, alba nebo učebnice, opatřili je dalším poznámkovým nebo výukovým aparátem a podobně. Právní ochrana poskytovaná těmto osobám má stejný charakter a prostředky jako ochrana samotných autorů a má stejnou dobu trvání. Počítá se ovšem od úmrtí daného upravovatele, autora sborníku, učebnice apod.
Kopírovat je tedy možné ve výsledku jen vydání děl autorskoprávně volných, která nebyla dále nijak zpracována. Ani taková vydání ovšem není možné kopírovat a volně šířit výdělečným způsobem; to by bylo v rozporu s předpisy tzv. soutěžního práva poskytujícího ochranu proti nekalé soutěži.
Mýtus č. 4.: „Notové materiály je dovoleno volně kopírovat nebo je sdílet elektronicky, pokud se tak děje pro účely školní výuky.“
Uvedení na pravou míru: Účel užití notového materiálu nehraje z pohledu autorského zákona žádnou roli a neprolamuje obecný zákaz kopírování notových materiálů nebo jejich jiného šíření bez souhlasu nositele autorských práv.
Pro zvídavé: Celá řada situací ve vzdělávacím procesu je usnadněna aplikací některých výjimek z autorskoprávní ochrany. Jedná se například o právo na tzv. výukovou citaci (užití díla přímo při vyučování pro ilustrační účely), volné užití děl v rámci školních představení nebo nově přidanou licenci pro digitální výuku (v praxi známou spíše jako on-line výuka). Ve všech těchto případech se ovšem jedná o výjimky, které mají jasně stanovené meze chránící autory před vznikem výraznější majetkové újmy. Právní rozbor situací, které mohou v životě školy nastat, by vydal na samostatnou knížku, lze tu nicméně odvodit několik obecných a jednoduchých pravidel:
- Pro vlastní potřeby školy je možné pořizovat kopie z řádně nabytých originálů učebnic (nikoli však notových materiálů!) a výňatků z nich a sdílet je nejvýše v rámci učitelského sboru.
- Učebnice jako takové, pracovní sešity (autorský zákon mluví o „dílech primárně určených pro vzdělávací účely“) a notové materiály autorskoprávně chráněných děl nesmí škola pro žáky rozmnožovat a dále je mezi ně šířit vůbec, a to ani fyzicky „na papíře“, ani digitálně pro účely „on-line výuky“.
- Výjimky z autorskoprávní ochrany uplatňované ve školství neprolamují obecný zákaz pořizování tiskových kopií notových záznamů. Uplatnění výjimek na kopírování not autorský zákon v některých případech výslovně vylučuje (viz § 31a odst. 3 nebo § 37 odst. 1 písm. c)).
Mýtus č. 5.: „Autoři dostávají za pořízené kopie notových materiálů náhradní odměny prostřednictvím Ochranného svazu autorského nebo jiného kolektivního správce.“
Uvedení na pravou míru: Bohužel tomu tak není. Autoři hudebních děl mají možnost získat prostřednictvím OSA tzv. náhradní odměnu za kopie zvukových a audiovizuálních záznamů jejich děl pořízené pro osobní potřebu. Pro kopie notových materiálů (ať již na papíře nebo v digitální podobě) ovšem nic takového neplatí. Vychází se z toho, že noty se kopírovat pro osobní potřebu nesmí (viz výklad k mýtu č. 1.), a proto se tak ani neděje a není zde důvod pro vyplácení náhradních odměn.
Mýtus č. 6.: „Notové materiály je dovoleno kopírovat a sdílet, pokud se jedná o krátké výňatky (jednotlivé strany nebo skladby) z rozsáhlejších děl nebo sbírek.“
Uvedení na pravou míru: Další poměrně rozšířený mýtus, který ale také nemá žádnou oporu v autorském zákoně. Zřejmě vznikl volným výkladem již dlouho překonané právní úpravy, která kdysi usnadňovala zařazování úryvků chráněných děl do nově vznikajících učebnic. Ani tato úprava se ovšem nikdy netýkala šíření hudebních děl (not) samotných bez vazby na nově vznikající pedagogické dílo. Ani dnes autorský zákon nepřipouští žádnou výjimku z obecného zákazu kopírování not založenou na malém rozsahu kopírovaného materiálu nebo na tom, že se jedná „pouze“ o úryvek z rozsáhlejšího díla.
Pro zvídavé: Rozumíme tomu, že výše uvedený mýtus může být také výrazem jakéhosi přání či potřeby školní praxe, která často nesleduje jeden ucelený výukový pramen (publikaci), nýbrž kompiluje z děl různých autorů. Jakkoli se dá tento přístup pedagogicky pochopit, z hlediska obchodního a z hlediska zajištění ochrany práv jednotlivých autorů je velmi těžké, ne-li nemožné, mu nakladatelsky nějak vyjít vstříc. Ruku na srdce: byli bychom v praxi opravdu ochotnější si noty řádně kupovat díky tomu, že mají jen tu jednu nebo dvě stránky, které potřebujeme a stojí pět nebo deset korun? Chodili bychom si do obchodu pro jednostránkové noty nebo si je nechávali posílat z e-shopu?
Změnu by v tomto směru snad mohlo znamenat větší rozšíření elektronických prostředků (tablety) do výuky a související digitální distribuce notových materiálů. Je jasné, že půjde o jeden z významných budoucích trendů v šíření hudebnin. Je ovšem otázkou, zda je právě hudební školství (a hlavně to na nižších stupních) oblastí, kde se bude prosazení těchto technologií profilovat. V nakladatelství každopádně klademe v současné době důraz na rozvoj digitální distribuce našich pedagogických titulů umožňující také nabídnout zákazníkům notové materiály za nižší cenu.
V zahraničí existují mimochodem také řešení, která nabízejí hudebním školám možnost nákupu licence legalizující kopírování výňatků z notových materiálů pro potřeby svých žáků. Jedná se o tzv. hromadnou licenci, která za úhradu paušálního ročního licenčního poplatku (ve výši odpovídající přibližně ceně jednoho středního notového titulu) za každého žáka dává škole právo čerpat z veškerých na trhu dostupných notových materiálů. Dobře fungujícím příkladem nám v tomto ohledu může být hned za našimi hranicemi Německo.
Řešení je to velmi elegantní, administrativně ale náročné. Předpokládá mj. existenci nezávislého subjektu (kolektivního správce), který by zajistil nestrannou a férovou distribuci vybraných odměn mezi všechny dotčené subjekty (autory a nakladatele). Fungování takového systému je každopádně podmíněno dostatečným respektem k právům autorů a vyplývající širokou ochotou za užívání jejich duševního vlastnictví platit (minimálně tedy v podobě oněch zmiňovaných licenčních poplatků). Dopracujeme se k takovému stavu někdy? Máme to společně ve svých rukou!
Lukáš Pták
ředitel hudebního nakladatelství Bärenreiter Praha
